Písmo vypovídá o skutečnosti, teologie vykládá pojmy. Jenže skutečnost nejsou pojmy. Kontrast mezi Božím pohledem a lidským pochopením je pro mnohé evangelikály natolik příkrý, že vystačí s pocitem: o lidské pochopení nestojíme, teologii nepotřebujeme. Kdo ale zažil radost, když mu teologie pomohla nahlédnout sotva proniknutelné pasáže Písma, ano chápat zdánlivé rozpory, dokonce skutečné rozpory v interpretacích, je za teologii vděčný. Nemusí vykládat v Písmu jen to, co oslovilo jej osobně, nemusí uhýbat před obtížemi, ale může se s důvěrou postavit na ramena velikánů a na odkaz protříbený generacemi. Proto se nauky významných učitelů nakonec vždycky staly hlavně tím, jak je pochopila další pokolení. Kalvinismus není výjimka: Je pro nás tím, jak rozumíme Kalvínovi dnes. Zejména tím, jak nám pomáhá rozumět Písmu.
Písmo je svíce. Svítí na pár kroků. Kroky ale navazují, a čím delší jejich historii známe, tím lépe chápeme, kde se nalézáme. A tím lépe rozumíme Písmu. To platí v osobním životě i v reflexi církve. Luther měl, na koho navázat. Na Luthera navázal Kalvín. Štafeta pokračovala. Alternativu kalvínského pojetí nabídl Jacob Arminius a jedno či druhé zůstává přítomno v protestanském porozumění spáse dodnes. Někde teologicky reflektováno a máme církve hlásící se buďto k
Těžko tedy vyhradit číslo jen Kalvínovi a nebrat v úvahu, že ve stejném století vznikla přímá alternativa – učení, které ve zkoušce času obstálo víc než dobře. Ano, Písmo mluví jasně; ale jednou vypovídá jakoby kalvínsky, jednou jako by promlouvalo jazykem arminiánů. Těžko hovořit o neviditelném a o tom, co a jak Bůh dělá. Lidská logika sehlává a paradoxy přestávají být neslučitelné. A tak, po čtyřech staletích, s jistotou můžeme říci hlavně to, že kalvinismus i arminianismus jsou lekcí vzájemné tolerance. A právě evangelikálové, kteří čerpají z obou tradic, mají výbornou příležitost v této lekci obstát.
Kalvinismu jsme se již tu a tam věnovali také
Stručnou historii kalvínsko-arminiánského sporu shrnuje prof. Ján Liguš. V dalším článku teologickou analýzu jádra věci podává jeho dvacet let starý text, který jsme se s laskavým svolením autora i redakce Teologické revue rozhodli přetisknout znovu. Prof. Liguš názorně ukazuje, že teologicky obtížné pojmy předurčení, předzřízení a předzvědění nejsou v biblickém světle tak záhadné. Bůh má pro každého konkrétní úkol (předurčení), pro ten úkol mu vše připravil (předzřízení) a ví předem, zda se pro něj rozhodneme, nebo ne (předzvědění). Ale nejsme loutky bez odpovědnosti, právě naopak: se zřetelem na Boží prozřetelné uchystání všeho máme o to větší odpovědnost říci Božím plánům ano. Jdeme-li vlastní cestou, zodpovíme si ji. Jdeme-li cestou Boží, sláva náleží Bohu. Naopak předpokládat, že by Bůh nepřipravil ani úkol, ani prostředky pro ty, kdo by si bývali Boží cestu stejně nevybrali, a proto Bůh že by se ani nesnažil a neplýtval by na ně energií, jelikož to beztak předem věděl, k takovému předpokladu nás neopravňuje nic než důsledky krajního výkladu učení o předestinaci. Takový výklad ale není nutný, jak se tu a tam ve článcích naznačuje. Tím, že se však prof. Liguš zabývá predestinací jak biblicky, tak v široce teologickém kontextu, poskytuje vhodné východisko pro učení stále aktuální.
Tento kontext, více méně evropský, je vhodné doplnit o perspektivu Spojených států, zejména proto, že k teologicky reflektovanému střetu kalvinismu s arminianismem tam došlo v rámci evangelikálního křesťanstva před několika lety. A to nikoli z extrémních či klasických čistě kalvinistických a čistě arminiálnských pozic, ale v situaci, kdy oba tábory po desítkách let pokojné koexistence se již tu více, tu méně sblížily a pro některé partie svých doktrín nalezly nové formulace. Potvrzují tím, že tyto zažloutlé stránky z dějin církve nejsou ani zdaleka historií a že se evangelikálů týkají víc než mnohých jiných. Ve vlastním zájmu bychom měli být připraveni. Článek doc. Macka nám k tomu pomáhá rozborem celého teologického kontextu.
Doc. Macek svou přednášku na Teologickém fóru doplnil zestručněnou verzí teologického prohlášení, které celou diskusi v USA odstartovalo. Zde v ThV jsme se rozhodli uveřejnit překlad celého, nezkráceného prohlášení – jednak proto, že není o mnoho delší, jednak proto, že velmi stručnou rekapitulaci už obsahuje i Mackův článek. Důležitost prohlášení není pouze v tom, že vyprovokovalo diskusi (čtenář si mnoho ohlasů a rozborů může vyhledat na internetu), ale že přimělo teology k další soustředěné práci, která již přinesla výsledky nesporně užitečné pro obecnou církev. Zde se ukazuje, v čem ještě může být teologie důležitá i pro nás. Američtí teologové totiž také analyzují, zda došlo k posunům v učení a zdali se během soužití podařilo nalézt kompromisní pozice (např. v otázce č. 1 výše). Také my bychom nejenom měli rozumět, čemu věříme my a čemu „ti druzí‟, ale měli bychom i vnímat posuny a identifikovat ty užitečné a konzistentní. Navíc mnoho starodávných nauk, třeba kalvinismus, i odsudků nauk, např. pelagianismus, bylo váznáno na konkrétní okolnosti a jména. Některé odsudky se vlastně netýkaly ničeho konkrétního: Žádný Polopelagius ani Semipelagius nikdy nežil. Semipelagianismus je „skoro-pelagianismus‟ – jako bychom řekli „skorokalvinismus‟ nebo „bezmála arminianismus‟ – to může pro každého znamenat
Dále v tomto čísle prof. Johnson upozorňuje, že širší dědictví reformace, nejen Kalvínovo, ale už i Lutherovo, obsahuje přehlížené, žel až příliš často, přitom užitečně jasné rozlišení sféry rozumového poznání mravního zákona, který se uplatní učením a dodržováním, a sféry spoléhání na evangelium milosti, které se uplatní spoléháním neboli vírou. Z evangelia a milosti musí být rozum vykázán do svých mezí. Tam však může konat užitečné dílo. Absence jasného rozlišování vede k relativismu na straně jedné, či do zákonictví na straně druhé, a též k řadě jiných neduhů současného křesťanstva. Naučit se znovu tomuto jasnému rozlišení je tedy výzva pro nejbližší budoucnost. Jde o výzvu přesahující evangelikální okruh křesťanů, ale že evangelikály zahrnuje, zdá se dosti zřetelné.
Kdy spoléhat na milost a kde uplatňovat rozum, jak vést k víře a jak usměrňovat konání, to řešila každá doba po svém. Těm, kdo četli nedávno vydanou knihu Stefana Zweiga: Svědomí proti násilí / Castelliův zápas s Kalvínem (Prostor 2017), může studie Tomáše Pavelky: Zápisy z jednání ženevské konzistoře v čase Jana Kalvína pomoci doplnit si obraz všední agendy mravní správy ženevské obce. Každou víru nakonec konfrontuje praxe. Naše vlastní, praxe druhých a víra druhých. Toho nejsme ušetřeni o nic méně než lidé a komunity minulých staletí.
Otázky, které dnes okolo Kalvína víří anebo jež reformační dědictví provokuje, mají společné, že očekávají teologické reakce. Osobní čtení Písma nás oslovuje pro každodenní život: na nejbližší krok, setkání, aktuální kázání. Koncepční řešení ale vyžadují teologii. Abychom neopakovali staré chyby. Abychom odlišovali fakta od hodnocení. Abychom dokázali přijmout odlišný názor a poznali, jak je slučitelný s naším. A konečně abychom dokázali být sebekritičtí, uměli se posunout, a svou víru přesto zachovat. To vše se dá shrnout pod jednu širokou schopnost, kterou teologie narozdíl od ideologie pěstuje už ze své podstaty: schopnost dialogu. Tu potřebujeme téměř vždy a všude.
Jiří Hedánek